Na začátku byl Eohippus
Koně mají za sebou velmi pestrou historii, která se začala psát v pravěkých lesích a vedla přes americké a eurasijské stepi a která byla plná nástrah: nešlo o postupné vytěsňování člověkem, ale i o čistě přírodní nebezpečí: šelmi, zemětřesení, doby sucha, chladna a horka. Všechny tyto negativní vlivy však dokázal kůň po miliony let bez problémů přestát a dobře se jim přispůsobit. Navíc si v říši přírody našel svůj vlastní biologický koutek, v němž se kontinuita jeho druhu zachovala a rozvíjela.
Člověk se obecně považuje za středobod celého světa. Když se na Zemi začali vyvíjet první předkové současného koně, nemohla být ještě o člověku nebo jeho předcích ani řeč. První prapředci ,opice, žili v tak zvaném oligocénu někdy před 38 miliony let, tedy v době, kdy měl kůň za sebou už 12 milionu let vývoje. Za prvního prapředka současných plemen koní je považován Eohippus (=Hiracotherium), zvíře velikosti lišky, které žilo v době eocénu před asi 50 miliony let. Tato doba červánků byla typická souvislími porosty lesů a tropických deštných lesů, které pokrývali většinou tehdejší souše a vytvořila tak ideální období pro vývoj předchůdců většiny současných savců. Kůň se rychle rozšířil po celém světě. Jeho prvním následovníkem byl Hipohippus, který žil v období přelomu oligocénu a miocénu před asi 25 miliony let a jehož pozůstatky byli objevenynejen v Americe a Evropě, ale také v Asii. Hipohippus dosahoval výšky kolem 60 centimetrů a dnešnímu koni (Equus caballus) se nápadně podobal. Zatím co Eohippus měl pět prstů Hipohippus už měl jen tři; podle pozůstatků chrupu lze navíc soudit, že Hipohippus seuž neživil pouze listy jako jeho předchůdce, ale pochutnával si také na trávě.
Teprve následníci Hipohippa však našli odvahuk tomu, aby opustili les. A měli k tomu důvod: postupné oteplování povrchu způsobovalo úbytek obrovských pravěkých lesních porostů. Předchůdci koní se s takovou museli vyrovnat: postupně měnili nejen obživu, ale také způsob života. V lese si vyvořili strategii mystifikace a maskování-dokázali se pohybovat téměř neslyšně a pečlivě dbali na to, aby se příliš nevzdalovali od svých skrýší. Pak ale lesy začali mizet a na jejich místě se objevili stepy, bezlesá krajina, která nabízela pramálo množství k úkrytu. Koňovití byli nuceni se novým podmínkám přispůsobit a vytvořit si nové strategie boje s nepřítelem, resp. jeho prevence. To, že přitom byli celkem úspěšní, ovlivnili tři faktory: rychlost, velikost a sociální inteligence.
Rychlost, která koním umožnila bleskově uniknout predátorovi, umožnila anatomická proměna nohy: ze tří prstů, které předchůdcům rodu Hipohippus přišli připohybu v lese vhod se vytvořil jeden prst-kopyto. Tento vývoj byl ukončen v pleistocénu před asi dvěma miliony let; od té doby hovoříme o rodu Equus-koni únikovém zvířeti schopnému vyvinout v útěku před nepřítelem vysokou rychlost.
Druhým faktorem byla velikost. Pokud má být malé nebo středně velké zvíře dostatečně rychlé, musí být jeho fiziologie schopna načerpat do svalů maximální množství energie během co nejkratší doby. Nejdůležitějším zdrojem energie jsou bílkoviny, které býložravcům v dostatečném množství chybějí, při dostatku vhodné potravy však dokážou dosáhnoutvelikosti,